Vlasta Burian
Bořivojova 108
Praha 3
MAPA
Ladislav Fuks
Koněvova (dříve Poděbradova) č. 175/1625
Praha 3
MAPA
Milena Jesenská
Prokopovo náměstí 4
Praha 3
MAPA
Jaroslav Ježek
Rokycanova 8
Praha 3
MAPA
Michal Kácha
Jeseniova 47
Praha 3
MAPA
František Kubka
Baranova (Vratislavova) – dům byl zbořen při asanaci Žižkova
Praha 3
MAPA
Jaroslav Marvan
Milíčova 4
Praha 3
MAPA
Rudolf Medek
U Památníku 2
Praha 3
MAPA
Emil Vachek
Ondříčkova 1
Praha 3
MAPA
Jindřich Vodák
Husinecká č. 25/792
Praha 3
MAPA
Václav Vilém Štech
U Rajské zahrady č. 14/809
Praha 3
MAPA
Jaroslav Žák
Husinecká 14
Praha 3
MAPA

Jindřich Vodák

Jindřich Vodák přichází na Žižkov se svou manželkou Antonií s počátkem školního roku 1899/1900 jako profesor francouzského a německého jazyka zdejšího reálného gymnázia na Sladkovského náměstí. Bydlí nejprve v domě v Husinecké č. 16/789, v jehož přízemí má modlitebnu evangelická církev a kde záhy podnikatelé bratři Moravcovi otevírají kinematograf Edison. K umělecké úrovni většiny předváděné produkce – jako surogátu divadla a dramatu – projevuje Vodák podle svědectví pamětníků coby obdivovatel velkého tragéda Vojana značný despekt. V srpnu 1900 se pak Vodákovi stěhují do domu v Husinecké č. 25/792,kde žijí až do smrti.

            Vodák překládá díla Chateaubrianda, Stendhala a dalších francouzských literátů. Pro Ottův slovník naučný zpracovává spolu s F. X. Šaldou hesla z románských literatur. Mezi jeho žáky ve škamnách posedávají i budoucí herci Jaroslav Marvan a Stanislav Neumann, kteří teprve později s údivem zjistí, že jejich přísný pan profesor je zároveň divadelním kritikem. Když Josef Kodíček Vodákovi v třicátých letech vytýká jeho kritický postoj k Čapkovým dramatům a k herectví Olgy Scheinpflugové, obviňuje v polemickém zápalu Vodáka z omezeného kantorského pohledu, kdy je herec kritikovi zcela vydán na milost podobně jako studentík čelící přísnému profesorovi.

Každopádně mu žižkovská reálka skýtá pracovní zázemí a tamní profesorská knihovna rozšiřuje jeho obzory. Sečtělost a schopnost analytického úsudku přiznávají Vodákovi v polemikách i jeho protivníci.

Jeho kritiky, podepsané nejčastěji prostou šifrou „jv“, jsou se zájmem čteny i komentovány čtenáři denního tisku (zprvu realistického Času,později socialistického Českého slova). Jejich posmrtná edice v podobě souborných knižních výborů ukazuje, na jak vysokou úroveň Vodák povznesl tento u nás opomíjený literární žánr. S divadlem prožívá dlouhou řadu let, kdy od naturalismu přes psychologický realismus a expresionismus dospívá až k experimentům avantgardy. Jak svědčí jeho referáty o Vlastu Burianovi, Osvobozeném divadle nebo o divadelních hrách Vítězslava Nezvala, neuzavírá se ani moderní době. Nejraději se zabývá herci a jejich jevištním ztvárněním role. A opakovaně se vrací k velkým osobnostem své doby: Marii Hübnerové, Haně Kvapilové, Jindřichu Mošnovi nebo Eduardu Vojanovi. Aby zprostředkoval čtenáři představu o jejich výkonu, používá širokou škálu jazykových prostředků. Mošnova komika je „jako citlivá rtuť, stálý pohyb a kmit, stálá připravenost k třeštivým kouskům, přemetům, škubům, trhnutím, nátočům a zátočům, mimickým kličkám a výšlehům“.[1]

Po vzniku samostatného Československa je jeho mnohaletá kritická práce oceněna nabídkou místa práce referenta pro divadelní záležitosti na ministerstvu školství a národní osvěty. V úředních aktech, dnes uložených v Národním archivu, se tak nacházejí jeho vyjádření psaná i ve věku psacích strojů charakteristickým vypsaným rukopisem. O Vodákově pracovitosti svědčí, že ještě krátce před smrtí píše ve svém žižkovském bytě dvě poslední divadelní kritiky, které jsou otištěny v Českém slově už zároveň se zprávou o jeho skonu. Vodák je pohřben na Žižkově do posvátné půdy Olšanských hřbitovů. 

 

 

Jindřich Vodák

8. listopadu 1867 v Lysé nad Labem — 10. dubna 1940 v Praze

Divadelní kritik

Z díla: Idea Národního divadla (1933), Kapitoly o dramatě (1941), Eduard Vojan (1943), Cestou (1946), Shakespeare: kritikův breviář (1950), Tři herecké podobizny (1953), Tváře českých herců (1967).



1 Jindřich Vodák, Tváře českých herců, Praha 1967, s. 60.

NAHORU